Aféra Pfizergate opět rezonuje evropským prostorem. Soudní rozhodnutí, které uznává pochybení Evropské komise ve věci nezveřejnění komunikace mezi předsedkyní Ursulou von der Leyenovou a generálním ředitelem farmaceutické společnosti Pfizer, otevřelo Pandořinu skříňku otázek o tom, jak moc transparentní je řízení Evropské unie.
V jádru sporu stojí textové zprávy, které si měla von der Leyenová vyměňovat během covidové krize s Albertem Bourlou, šéfem Pfizeru, v době, kdy se dojednávala zásadní dohoda o dodávkách vakcín. Novináři ze Spojených států požádali o jejich zveřejnění, Komise je však odmítla poskytnout s tím, že nejde o oficiální dokumenty.
Soud ale rozhodl, že Komise nedostatečně vysvětlila, proč tyto zprávy nezveřejnila. Tím podle soudu porušila pravidla přístupu k informacím. Kauza tak dostává nový rozměr – od utajené komunikace se debata přesouvá k samotné podstatě evropské transparentnosti.
Evropská komise navíc zprvu tvrdila, že žádné zprávy neexistují. Později přiznala, že existovaly, ale už nejsou dostupné. Argument, že šlo jen o „osobní konverzaci“, vyvolává v kontextu miliardových zakázek oprávněné pochybnosti.
Skandál přiživuje i to, že během pandemie byly objednány vakcíny v množstvích, která výrazně převyšovala potřeby členských států. Navíc za vyšší cenu než u dřívějších dohod. Kdo a na základě čeho tato rozhodnutí přijal? A proč nebyla doložena běžnou úřední dokumentací?
Evropská komise trvá na tom, že jednala v zájmu občanů a že předsedkyně von der Leyenová se vždy zasazovala o otevřenost. V oficiálním prohlášení po verdiktu uvedla: „Transparentnost měla pro Komisi a předsedkyni von der Leyenovou vždy zásadní význam. Jsme i nadále plně odhodláni zachovávat otevřenost, odpovědnost a jasnou komunikaci.“
Jenže podle kritiků právě transparentnost v této kauze chyběla – a rozsudek jim dává za pravdu. Jaké budou skutečné důsledky Pfizergate pro Evropskou unii? A může tento případ ovlivnit i politickou budoucnost von der Leyenové?