Nenávist v online prostoru: Proč se ženy v politice nechtějí jen bránit
Danuše Nerudová Brusel – tato kombinace znamená i nepříjemnou realitu digitálního prostoru. Europoslankyně otevřeně přiznává, že nenávistné komentáře na sociálních sítích jsou běžnou součástí jejího života. „Jsem ráda, že političky ty hejty zveřejňují. Díky tomu to mnohé z nás už neberou tak úmorně jako dřív,“ uvedla s tím, že přesto nelze akceptovat, aby se hrubost stala normou.
Přirovnání k tomu, že si „člověk přece nepozve do obýváku někoho, kdo na něj sprostě křičí“, ukazuje, jak daleko se společnost v otázce online kultury ještě musí posunout.
Dětství v Československu: Stejné oblečení, žádná Jugoslávie
Politička se v podcastu vrátila i ke svému dětství. Vyrůstala v rodině se třemi sourozenci za normalizace, kdy nic nebylo samozřejmé. „Všichni jsme měli stejné oblečení a maminka se musela pořádně otáčet,“ vzpomíná. Emigrace části rodiny znamenala, že se nemohla podívat ani do tehdejší Jugoslávie.
Poprvé se do zahraničí podívala až v prosinci 1989 – do Vídně. „Měli jsme oči navrch hlavy. Nikdy jsem nic takového neviděla,“ říká s dojetím. Tato zkušenost jí změnila pohled na svět a ovlivnila její pozdější směřování v oblasti vzdělání, ekonomie a politiky.
Laskavý humor: Záměna partnera za otce vlastního bratra
Danuše Nerudová přidala i odlehčenou historku ze začátku vztahu s manželem. Když jí bylo necelých 17 a jejímu partnerovi 20, chodili spolu s malým bratrem bobovat. „Jedna stará paní jednou řekla: ‚Nech toho, vidíš, jak se tatínek nadře?‘,“ směje se Nerudová a vzpomíná i na situace v MHD, kdy si lidé mysleli, že jde o její dítě.
