Maškův výsměch „skoro disidentům“ a prezidentům buddhistům

V hlavní části svého komentáře se Jiří Mašek pouští do detailní dekonstrukce obrazů, které si podle něj současní političtí lídři budují záměrně a účelově.

Petr Fiala: akademik nebo revolucionář?

Premiér Petr Fiala je podle Maška mistr image. „Brzy se možná dozvíme, že hrál za národní tým ve fotbale a současně reprezentoval v desetiboji,“ říká s nadsázkou. Naráží tím na způsob, jakým se Fiala prezentuje jako člověk s hodnotovým ukotvením, který v mládí čelil režimu.

Fakticky ale Mašek připomíná, že Fialova kariéra probíhala v akademickém prostředí a jeho „disidentská minulost“ je podle něj spíš narativem než skutečností. V době normalizace totiž Fiala studoval a neexistují přímé důkazy o tom, že by čelil nějaké formě perzekuce.

Prezident Petr Pavel: z rozvědčíka mnichem?

V kontrastu s tím působí prezident Petr Pavel jako někdo, kdo se převtělil z agenta komunistické vojenské rozvědky do symbolu duchovních hodnot a lidských práv. Mašek připomíná Pavlovu kariéru, která začala v roce 1983 ve Vyškově. Zmiňuje i působení u výsadkového útvaru v Prostějově, kde se školily infiltrace, sabotáže a další akce, které rozhodně neměly nic společného s dnešními postoji Pavla.

„Byl ideálním kandidátem pro rozvědku – jazykově vybavený, fyzicky zdatný, stranicky loajální. A teď nám přednáší o svobodě Tibetu,“ glosuje Mašek sarkasticky.

Když se Pavel během cesty do Indie zúčastnil oslav 90. narozenin dalajlámy, Mašek to okomentoval jako „zjevení ducha Václava Havla“. Podle něj jde o zbytečné symbolické gesto, které nemá žádný konkrétní diplomatický přínos a jen dál posiluje Pavlův „marketingový příběh“.

Co všechno ještě přepíšeme?

Mašek se ve své kritice dotýká širšího problému: přepisování historie. Podle něj se současní političtí představitelé snaží přetvářet své životopisy tak, aby lépe zapadaly do dnešních hodnotových schémat. V tomto ohledu mluví o „politické frašce“ jako o divadelním představení, kde už ani nepoznáme, kdo je postava a kdo skutečný člověk.

Tento jev podle Maška podrývá důvěru veřejnosti. „Jak máme věřit politickým lídrům, kteří si upravují minulost podle potřeby?“ ptá se a zároveň naráží na to, že podobné tendence nejsou výjimkou – a to ani napříč Evropou.

Od politiky k parodii?

Závěrečná část Maškova komentáře přináší zamyšlení, které přesahuje konkrétní osoby. Neptá se už jen na to, kdo má jakou minulost, ale kam se česká politika jako celek posouvá. „Je to ještě, nebo už normální?“ – právě tato otázka má rezonovat.

Podle Maška se hranice mezi vážnou správou země a fraškovitou hrou stírá. Místo státníků tu máme postavy s pečlivě řízeným PR, které častěji mluví v heslech než ve faktech. Zahraniční politika se mění v cestovatelské blogy, minulost se mění v legendu a současnost v komediální seriál.